Terezín

Den 27. duben byl pro žáky osmých tříd a deváté třídy dnem připomenutí hrůz druhé světové války. Žáci navštívili královské pevnostní město Terezín a sousední Litoměřice. Konkrétně tyto objekty: Malá pevnost Terezín – věznice, Park terezínských dětí, Muzeum ghetta, Magdenburskou kasárnu, Národní hřbitov s krematoriem a Mírové náměstí v Litoměřicích. Pocity, dojmy a zážitky popsali žáci těmito slovy:

  • „Už při cestě k Terezínu mě zděsil pohled na židovský hřbitov.“ Ondra
  • „Nejhorší pocit pro mě byl, když jsme stáli na tom místě, kde tolik lidí zemřelo. Ať už na následek nemoci, zastřelením nebo tím nejhorším – ukamenováním.“ Tereza
  • „Konečně jsem mohla na vlastní oči vidět tu hrůzu. Už mám alespoň maličko představu blížící se pravdě, čím si ti lidé procházeli.“ Alena
  • „V Terezíně mě upřímně zaskočilo to, kolik tam bylo lidí pohromadě a taky to, jak se k nim chovali a dělili je.“ Roman
  • „Je těžké představit si nepředstavitelné. Už u vchodu byl cítit těžký podnádech celého Terezína. Všichni jsme ať vědomě či nevědomě byli rádi, že jsme hrůzy 2. světové války nezažili.“ Anežka
  • „Nejhorší pocit jsem měl z toho, že chodím po zemi, kde chodili lidé, kteří měli definitivně zemřít.“ Mikuláš
  • „Někdy mi bylo docela úzko a líto těch lidí!“ Alžběta
  • „Líbila se mi vstupní brána. Docela špatně na mě působil podzemní tunel.“ Klára
  • „Hodně mě zaujala jména těch dětí, která byla v dětském domově a jejich obrázky.“ Evelína
  • „Bylo to hrozné, nemohu si představit, kdyby se teď zavřely dveře a my tam byli jako skuteční vězni.“ Michal
  • Až doma jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že se každý den můžu sprchovat teplou vodou, mám 5x denně jídlo, vlastní pokoj a hlavně milující rodinu, o kterou se nemusím každý den bát, že se už neshledáme.“ Zuzka