Léky, invalidní vozíky a další pomoc už slouží krajanům v rumunském Banátu. Školní expedice z Nového Města nad Metují tam na konci května předala sbírku od místních lidí už pošesté. Děti studovaly zdejší zvyklosti a stihly i plavbu dunajskopu soutěskou.
Tentokrát byly největším darem tři invalidní vozíky, další tři se do expedičního autobusu ani nevešly. Sehnala je novoměstská místostarostka spolu s Oázou a dobrušskými vozíčkáři.
„Spoustu mladých Čechů odešla z Banátu do České republiky, takže ve vesnicích zůstává hodně starých lidí. Obec Gernik má navíc převýšení sto metrů, vozíky poslouží lidem k cestám k lékaři, po vsi, budou se půjčovat do rodin“, říká zástupkyně ředitele ze Základní školy Komenského Irena Kupková, která expedici vedla. Letos do Ruunska jelo 26 dětí a šest dospělých, mezi nimi i zastupitelé.
Krajani v chudém Rumunsku nejsou ve snadné situaci. Učitelka vzpomíná, že v jedné z chalup žije stará ležící paní, o kterou se musí starat manžel, sám ve špatné kondici. Hodně lidí ve stáří osamělo. V místě, kde školáci bydleli, žije jediný manželský pár a okolo něj sedmnáct vdov. Po jedinom hospodáři pak všechny chtějí pomoc.
Invalidní vozíky si převzala místní vyškolená zdravotnice Marie Boudová. Sestra z náchodské chirurgie Miroslava Vávrová na místě ošetřovala některé lidi a přivezla od sponzorů obvazový materiál a léky. Školáci je pak roznosili do chalup, kde to nejvíce potřebují.
Tradičně se konal bazar oblečení a obuvi, které věnovali lidé z Nového Města. Krajani napřed spořádaně vystáli frontu a během jediné hodiny si vše rozebrali. Když pak šli ve svátek do kostela, loučili se a školní výpravě děkovali. „Pro ně je to dar z nebe, opravdu cílená pomoc, kterou dostanou přímo do ruky. A pro naše děti je to hodně výchovné. Vidí, jak na tom krajani, kteří mluví stejně jako my a jsou v Evropské unii, mohou být špatně.“podotýká učitelka.
Gernik, vzdálený tisíc kilometrů, je od loňska partnerskou obcí Nového Města. Leží na jihozápadě Rumunska v hornatém kraji patnáct kilometrů od Dunaje, který tvoří hranici se Srbskem. Česká menšina tu žije téměř 200 let. Jejich předkové sem přišli za habsburské monarchie z různých koutů Čech, aby tu hlídali zdejší hranici před nájezdy Turků.
Krajani tu žijí jako před sto lety, jezdí s žebřiňáky na pole a obchodují na trhu. „Na trhu prodávali koně, krávy, telata a kozu. Byly jsme se taky podívat před kostelem na dívky v krojích,“ popisují školačky Adéla Breitrová a Natálie Králová.
Škola si pro expedici pronajala dvě prázdné chalupy. Děti zapomněly na moderní výbobytky, suchý záchod byl na dvoře a mytí u venkovního koryta se studenou vodou. Jediný luxus jim dopřával ředitel gernické školy Josef Bouda, když zatopil v lázeňských kamnech, a tak se mohly sprchovat v teplé vodě.
Děti cestovaly také do dalších krajanských vesnic: Eibentalu a Svaté Heleny. Propluly lodí dunajskou soutěskou a s průvodcem navštívily jinak nepřístupnou Ponicovu jeskyni. Teď stříhají a ozvučují videozáznam z expedice.
Špěpánka Tůmová (MF DNES, 17.6.2013)